AKTUÁLNĚ:
RECENZE A OHLASY
Na podzim se Prouza vrátila do Prahy poprvé od roku 1994 s novým albem a vyprodaný Lucerna Music Bar Prouze na společném koncertě s Priessnitz aplaudoval.
Deska V tichosti má před sebou podle všeho skvělou budoucnost. Nadčasové texty oslovují širokou škálu posluchačů, což je společně s čistým a vyhraněným hudebním stylem předpokladem pro to, aby se tato skupina, vytrvá-li u své hudební činnosti, dostala mezi špičku domácí rockové scény.
Čas desky prověřil a schválil. Starým deskám Prouzy dávám cejch "must have". Je fajn, že se "módní značkou" v life-style médiích může stát i kapela, která nekopíruje britský cool sračky.
7/7 (plná palba)
1. Eggnoise - Albumen
2. Tata Bojs - Kluci kde ste?
3. Iva Frühlingová - Strip Twist
4. Traband - Přítel člověka
5. Sporto - One Minute Cardinal
6. Radůza - V salonu barokních dam
7. Sunshine - Dreamer
8. Prouza - V tichosti
9. Xavier Baumaxa - Retrofutro
10. Kryštof - Poločas/Best Of
„Mění se jména, zůstává pocit,“ zpívá v jedné z nových písní Karel Mařík a není divu, že se z té věty stal slogan...
Pod stínem a náporem minulosti by nemělo zaniknout, že V tichosti je dospělá deska se sdělením prostým křečí a póz. V poměrně hutné zvukové hmotě - záseky kytar nepostrádají kousavost a návaly pak dravou monumentalitu - lze rozeznat stylové odkazy do rockové minulosti, přetavené do soundu, který je téměř univerzální, nadčasový, ale zároveň též dnešní.
Abych parafrázoval závěrečný verš prouzovské písně Černou barvou - před nimi neutečeš. Mařík zpívá poezii, aniž by rocková průraznost utonula ve slovní překomplikovanosti.
"V tichosti" je velmi dobrou nahrávkou a vůbec ne proto, že se čekali věci mnohem horší. Nikdo jim nevěřil a oni to dokázali.
Chemie, která pořád silně funguje. Prouza si hraje s archetypy gothic rocku, indie a zní jako nejlepší česká kytarovka, která nemá zapotřebí být moderní kapelou, protože ví, že to je dneska celkem průser. Texty jsou poměrně komplikované a míří k závěru, že je lepší být v prdeli.
7,8 z 10
Hudebně se vcelku vtipně trefila do současných trendů. Ale přesto je tu pro mě jedno velké ALE: to si opravdu nikdo nevšiml toho PROPASTNÉHO rozdílu v textech mezi "starou" a "novou" Prouzou?
Není mnoho českých kapel, které jsou schopné napsat kytarovou nepodbízivou skladbu s výtečným textem.
Dnešní Prouza však zní jinak nejen kvůli jinému zpěvákovi, ale částečně též hudebně. Což je logické: přece jen, nepíše už se rok 1990 a i kytarový rock prošel určitým vývojem. Petr Korál
Prouza byla v bouřlivých posametových časech na zdejší hudební scéně opravdovým zjevením.
Pokud se Prouze podaří oslovit comebackem publikum, které její první slavné období nepamatuje, bude to nejen úspěch pro ni, ale také oživení a zkvalitnění žánrového niveau v naší zemi. Ondřej Bezr
Takhle donedávna kultovní pojem bude už navždycky spojen s jednou, zdejším aktuálně nastaveným standardům kvality odpovídající bigbítovou kapelou, které zřejmě bude plnit Akropoli, ale za Rozvadovem po ní neštěkne pes.
Doporučujeme diskuzi pod článkem...
Aktuální tradičně temné nahrávky řadí Prouzu mezi kandidáty na bezva večer v rockovém klubu nebo na kapelu zvedající lidi v první třetině programu kvalitního letního fesťáku.
Ve vzduchu bylo cítit napětí a radost z koncertu, ale všechny pocity byly zároveň jakoby skryty. Opravdu velké uvolnění a aplaus přišly až před a během přídavku. Věřím, že byla Prouza se závěrečným poděkováním spokojená, i přestože si za svůj velmi zajímavý alternativní rock zasloužila víc.
Prouza? Pro mě tuzemský, koncertní comeback roku...
A na koncertě to pánové pěkně přiostřili. Temně hypnotická rytmická linka, proplétající se syrové linky kytar a jasně čitelný ponurý až minimalistický zpěv vytvořily působivý celek. Prouza jako zamlada, jen temější a syrovější. Přesně tak to mám rád.
O finální mix desky V tichosti se postaral opěvovaný a respektovaný český producent Dušan Neuwerth, kterému se povedlo umíchat vskutku pevnou čtyřicetiminutovou kompozici, která se svému posluchači bohatě odmění především po několikerém poslechu.
Poctivá kytarovka, jakých je na českých pódiích už jako šafránu.
Na současnou Prouzu se dá v podstatě pohlížet ze dvou úhlů. Buď jako na svého času zásadní kapelu, jež se po dlouhých patnácti letech odmlky a bez zbytečného humbuku vrátila zpátky. Nebo jako na úplně novou bandu nezatíženou minulostí. V obou případech z toho kapela vychází více než slušně, totiž s další dobrou deskou na svém kontě.
7/10
Z českých kytarovek, které v devadesátých letech působily v tuzemských i zahraničních klubech, si asi každý vybaví Ecstasy Of St. Theresa, možná Toyen nebo Sebastians. Přesto Prouza, která tehdy objížděla republiku spolu s Priessnitz, mezi nimi jasně vyčnívala. Byli totiž úplně jiní, sví.
I tak je s podivem, jak silná a vyvážená alba v pobeskydí před lety vznikla, aniž by to kapelu už tehdy vyneslo na zasloužené pozice domácí scény. Dokonce se zdá, že nešťastně předběhli svou dobu. Jsem zvědav, jak naváží svým comebackem.
Celé album jako by postupně gradovalo k těm nejlepším kouskům, ačkoliv deska si své posluchače bude získávat spíše pomalu, ale o to přesvědčivěji a jednou provždy.
Prostě hořké, ale ne zahořklé monology o absenci Poznání a Smyslu v pozdně industriální modernitě, prohlásil by rozjetý sociolog. Přizdisráčský hudební publicista skromně dodá: V tichosti je bytelná deska do hermeticky uzavřené rakve. A Prouza je zase „in“.
****1/2
Kapela natočila silné, poetické album, na kterém se absolutně nehoní za současnými hudebními trendy. Zůstala svá a to je moc dobře.
****
Ti, kteří se rozhodli vyměnit převleky čarodějnic za zpola zaplněnou a příjemně vytopenou Flédu, udělali dobře. Alespoň co se týče Prouzy určitě.
Minimalistický pohybový projev Karla Maříka podtrhoval silnou hudbu s meditativními texty. Nejrozsáhlejším pohybem za celý koncert bylo pozvednutí paže při slově „nádech“ a následné spuštění při slově „výdech“. Jasný odraz pak byl vidět i na publiku, které neslyšně postávalo a beze slov i bez pohybů se nechávalo strhnout obsahem textů a syrovostí muziky.
Poctivá. Syrová. Nekompromisní. Nutí k přemýšlení. Ještě jeden slogan na závěr. Kdosi album V tichosti nazval „čistícím softwarem“ se všemi atributy virové nákazy. Docela trefné.
3 1/2 z 5
Větší nadhled v písních přinesly životní zkušenosti. A i když někteří původní fanoušci mohou nesouhlasit, pokrokem je také intonačně přesnější, čitelnější zpěv Karla Maříka, který nahradil původního pěvce Tomáše Hampela.
Na novém albu V tichosti nechybí nic z toho, co od Prouzy čekají pamětníci. Syrový kytarový zvuk, podzimní sychravá nálada Severní Moravy, výborné písničky, kvalitní texty, téměř totální absence hostů a maximální soustředění na atmosféru.
Sakra, boha mu, já se na tu jejich novinku začínám těšit! A že podruhé do stejné řeky vstoupit nelze? Jasně, snad jen do brouzdaliště. Ale když už tenkrát uměli TOHLE...
Odsekávané fráze Tomáše Hampela, řinčivé kytary a slogany, které se před tolika lety člověku vryly někam hluboko do hlavy a i po všech těch letech jsou stále stejně silné - čas všechno prověří, říkají leckteří, zkouším jim nevěřit.
Sedm let trvalo čekání na nové album. Fanoušci se ale dočkali.
Přiznám se, že když jsem slyšel debutové album zkraje 90. let vůbec poprvé, muzika si mě podmanila téměř okamžitě, ale dost mi vadil hlasový projev zpěváka Tomáše Hampela, který mě iritoval svou uštěpačnou intonační ušklebeností.
I texty po mnoha letech obstojí a dokáží oslovit svým jasně vymezeným postojem k okolnímu světu, jemuž oplácí jeho bezútěšnost stejným dílem.
Obě alba nyní zaujímají důležité místo v éře české kytarové scény devadesátých let a při jejich poslechu si nyní uvědomíte, jak osobitou a nadčasovou kapelou Prouza byla.
Po dvou letech pak potěšili stále větší základnu fandů druhou deskou "Ve dne v noci", za kterou si vysloužili dodnes nevyhaslý obdiv domácí kritiky a mnohatisícové prodeje.
Prouza -Ve dne v noci - 60.místo. Druhá a poslední deska severomoravské bandy stejné krevní skupiny jako Priessnitz (také několik sezón koncertovali společně) platí v mnohých ohledech za jednu z nejlepších desek začátku 90. let. Producent Ivo Heger dotáhnul melancholickou sbírku pouhých osmi songů k libozvučnosti a i po letech to zní zatraceně působivě.
Prouza se probudili ze zimního spánku. Dluh Frýdku Místku zbytku republiky bude snad konečně splacen. Konečně!
Téhle frýdecko-místecké kapele jsem hodnotil demonahrávku v jednom z prvních čísel časopisu Rock and pop. Přesvědčila mě atmosférou počinu, byť šlo “jenom” o demáč. Byla temná, táhlá, přitom se z té tmy, sychravosti tehdejších dnů, linuly naléhavé melodie. Fascinoval mě Tomáš Hampel, pro mě nesmírně zajímavá osobnost i v civilním životě, zručný textař. Nezpíval, spíše recitoval.
Personální motanice a skororozpad Prouzy umlčel nadějnou kapelu na dlouhá léta, aby se až v novém miléniu vrátila v totálně nové sestavě, obohacená o třetí kytaru. Pod nekompromisním témbrem Karla Maříka se znovu valí „ta stará Prouza“, je tam ona pověstná nálada otrhaného domu, odzbrojující texty na tři verše, neprostupné symfonické kytarové houštiny, ale přesto je reinkarnovaná Prouza o něco prosvícenější, srozumitelnější a především pevnější. Na sweetsenu uvidíte největší kapelu z Frýdku-Místku v sobotu před desátou večerní.
Prouza měli tři kytary, uhrančivého zpěváka a muziku, za kterou by se nemusela stydět většina kapel současné nové rockové vlny. Rozmazané kytary se občas semkly do jednoho šiku a byl to nářez jak se patří, aby se za chvíli zase rozpadly a jenom psychedelicky vykreslovaly atmosféru. Dynamické a emocemi nabité písně s dekadentními texty, které mě uchvacovaly tehdy i dnes, shoegazerovská manýra víceméně strnulého postoje na pódiu, dlouhé monotónní pasáže... Madchesterská scéna se po letech zase přenesla nad Vltavu.
Rozhodně to byl opravdu dobrý návrat, který možná málokdo čekal, já tedy určitě ne.
Frýdecko-místecká skupina Prouza byla hvězdou naší scény na úvodu devadesátých let, kdy také vydala dvě alba, z nichž obzvlášť to druhé "Ve dne, v noci" já osobně považuji za jednu z nejlepších desek devadesátých let u nás vůbec. Tonda Kocábek
Skupina sázela do tančícího davu jeden hit za druhým a nový zpěvák zpíval o sto šest, ač měl za sebou už tři hodiny na pódiu v dvou předchozích souborech.
napsal 16.10. 2001 v MF Dnes Tomáš Poláček
napsal o vystoupení Prouzy 18.10. 2001 v pražské Akropoli Jaroslav Špulák v časopise Big Beng!
napsal 25.7. 2001 Jiří Šodek V Nové Svobodě
napsal o vystoupení kapely na akci Rock for People 9.7.2002 v deníku Právo Jaroslav Špulák, šéfredaktor časopisu Big Beng!
zatím neznámý autor
OSTATNÍ
zpět | nahoru | domů
152321
/ 2 online
Všechna práva vyhrazena / © 2007 Prouza / design lukas horky / realizace nextWEB